Aktuality
14.11.2011 - Medzinárodný správca Centrálneho registra dlžníkov sa rozhodol ukončiť prevádzku webovej križovatke na oficiálnej weby štátnej správy. V tejto veci dal technickému správcovi príkaz na odpredaj nadbytočných domén.
28.04.2011 - Loterijní společnost Sazka dluží věřitelům několik miliard korun. Pokud i vůči vám má některé závazky, a to i jen v řádech několika desítek korun, můžete pohledávky za Sazkou naposled ve čtvrtek (dnes) přihlásit. Pak už své peníze získáte jen stěží.
08.02.2011 - SAZKA se topí v dluzích. Její šéf Hušák bere 30 milionů ročně a má nedobitné sídlo za 60.000.000,-Kč na Menorce . Jaký na to máte názor? Více informací ZDE
13.12.2010 - Varování: ČESKÁ TELEVIZE je dle odborné veřejnosti mimo kontrolu ZDE ČLÁNKY Z MÉDIÍ
17.11.2010 - Registr pedofilů pro Českou republiku z důvodu perzekucí nebude! Tisková zpráva
06.11.2010 - Česká televize se dle významných osobností zcela vymknula kontrole. Podezření na mediální zneužívání ČT vůči politikům a firmám vrostlo o více jak 700% oproti roku 2009. ČT je již schopna upravovat politickou mapu a dle potřeb manipulovat s dobrým jménem oponentů. Více informací o ČT naleznete ZDE
11.10.2010 - Seznam čerpacích stanic v ČR s nevyhovujícím výsledkem za rok 2009!Seznam čerpacích stanic
21.09.2010 - Rudolf Vitkovič bol odvolaný z funkcie konateľa společnosti (správca registra CERD SR s.r.o.) - Centrányho registra dlžnikov SR.
10.09.2010 - Unikátní film StB o 17. listopadu: Žádná revoluce, ale provokace! http://www.ct24.cz/domaci/100989-unikatni-film-stb-o-17-listopadu-zadna-revoluce-ale-provokace/
27.07.2010 - Upozorňujeme užívateľov registra dlžníkov, že TV NOVA a Asociace na ochranu spotřebitelů v ČR opakovane varujú pred vymáhacou spoločnosťou DEREDES (uhrazeno.cz a registr-dluzniku.cz). Fiktivní dlužníci a Falešní exekutoři a reference
Riziko laskavých babiček
Tohle je vystoupení, které jsem jménem vlády České republiky pronesla 27. června v Praze pod Petřínem při vzpomínce na politické vězně. Nakonec jsem se rozhodla vložit je i sem, do svého blogu. Mám totiž stále pocit, že - bohužel - jsme někdy ochotni podléhat vzpomínkám laskavých babiček, o jakých se zmiňuji na konci textu a jimž do jisté míry chybí vědomí svobody.
Před šedesáti lety a asi pěti hodinami komunistický režim nechal popravit Miladu Horákovou.
Doktorka Horáková je symbolem, bohužel ne jedinou obětí komunistické zvůle. Před ní i po ní desítky lidí přišly o život a stovky a tisíce skončily v lágrech, ze kterých často nebylo návratu.
Stojíme na místě, které je svým způsobem také symbolické – na rozhraní rušného města a romantické přírody Petřína, krásy Petřína a tragických soch Olbrama Zoubka, které v sobě nesou hrůzu utrpení a zmaru v postavách trápených vězňů a jejich nešťastných příbuzných.
Závisí na naší zkušenosti, vnitřním nastavení a osobní nebo rodinné historii, co z těchto symbolů nejvíce vnímáme. A rozumím tomu, že někdo – zvláště pokud byl mladý – mohl vnímat také padesátá léta jako krásné období.
V tom je ovšem riziko. Možná v klidně plynoucích dnech poválečných let, v běžných radostech a strastech lidé beze jména, bez velkých ambicí a hlavně bez velkého citu pro svobodu a demokracii mohli celkem šťastně trávit svoje běžné dny. Desítky a stovky dalších, kteří viděli zavírající se dveře svobody a volnosti, prožívaly tragedii nastupujícího komunistického režimu. Do soukolí hrůz režimu se ovšem dostali i ti, kteří prostě jen byli nepohodlní, měli majetek, grunt nebo dokonce jen měli smůlu ve chvíli, kdy režim potřeboval všechny zastrašit a do uranových dolů potřeboval poslat dostatečně velkou, levnou, protože ničím nechráněnou pracovní sílu.
A tak také v 50. letech každý rok na jaře kvetly na Petříně stromy, lidé prožívali své drobné radosti a strasti a riziko je v tom, že mohl vzniknout dojem, že toto je ta pravá realita, vše ostatní je exces, epizoda, to, čemu není třeba věnovat pozornost. Přece kolik bylo Horákových?
Ale dav nedělá historii, svědomí národa ani jeho čest. Statečný lidský čin, postoj založený na přesvědčení, svobodné rozhodnutí, to je to, co se zapisuje do národní historie a k čemu se národ obrací jako ke svému lepšímu já ve chvíli, kdy je zle nebo kdy si chce dokázat, že není jen společenstvím otroků.
Milada Horáková byla statečná žena, velmi nezávislá ve svém myšlení a konání. Po válce byla poslankyní. Odezřela riziko komunistickému převratu, a když viděla, co se děje a že nemůže situaci dostatečně ovlivnit, vzdala se poslaneckého mandátu. Už to byl statečný a symbolický čin. Učinila tak 10. 3. 1948, v den smrti Jana Masaryka. Učinila tak i přesto, že ji přátelé varovali, jaké důsledky může tento krok pro ni mít. Stalo se. Byla zatčena, mučena a popravena. K tomu, aby od soudu odešla s rozsudkem smrti, vyzývalo mnoho lidí - jistě to byli dobří tátové a mámy.
Před budovou vlády – před Strakovou akademií – stojí v těchto dnech socha jiného velkého českého umělce, Jiřího Sozanského. Celá jeho výstava je instalována v budově vlády a jmenuje se Den dvacátý sedmý. Je věnována památce Milady Horákové. Na oné soše před budovou je hrůza týraného provázena smrtícím hrotem z úst dalších postav – netvorů v mužské i ženské podobě – lidí, kteří chtějí lepší budoucnost svých dětí postavit na utrpení jiných.
V jednom biblickém textu se říká, že pod sluncem není nic nového. To, co se děje, se stalo již předtím a co je dnes, bude i v budoucnosti. To je varující zpráva. Pokud zapomeneme na svědectví svých předchůdců, zapomeneme na oběti padesátých let, nebudeme připomínat jejich poselství, vytváříme příležitost pro opakování historie. A to je to, oč tu běží – nepřidávat do národní historie a do dnešní společnosti nové zlo, vytvářet prostor svobody a budovat demokracii. Potlačme v sobě a v jiných Urválky a nedopusťme, aby lidé jako Milada Horáková zase končili na popravištích, i když dnes ti lidé mohou mít různou barvu kůže, různé vidění světa a popraviště může vypadat jinak než šibenice v pankrácké věznici. Nebuďme malí a bezejmenní, kteří v poklidu tráví své obyčejné dny, když v jejich blízkosti jde o velké věci. O co jde stále stejně, je svoboda, demokracie, spravedlnost a lidská práva. Na každém z nás záleží. Pak utrpení a svědectví Milady Horákové, politických vězňů, těch mrtvých i dosud žijících nebylo marné. Bude zapsáno nejen v české historii.
A proč vám to říkám:
Již zmiňovaná výstava Jiřího Sozanského je rozsáhlá a velice chmurná. Na černobílých obrazech velcí krvelační psi hlídají znetvořené lidské postavy v ruinách domů. Nedávno jsem si je prohlížela a jeden přihlížející říká: "Je to hnusný a smutný. A vůbec. Ona ta padesátá léta nebyla zas tak strašná. Já to vím. Říkala mi to babička." Přátelé, aby nás jednou ty laskavé babičky a naslouchající vnoučci nepřišli pěkně draho!
Vrátiť sa späť
Autor: Rut Bízková
CERD len sprostredkováva spravodajské informácie na svojom internetovom portály.
CERD nezodpovedá za obsah a správnosť článkov a žiadnym spôsobom nezasahuje do ich obsahu.