31.10.2014 20:50:53
Prihlásenie
Užívateľ:
Heslo:
Heslo?

Aktuality

11.09.2014 - Z dôvodu technického výpadku systému vykonávame dodatočné párovanie niektorých platieb. Z vyššie uvedených dôvodov môže dôjsť aj ku meškanie overenie formulárov. Ďakujeme za pochopenie

04.10.2012 - Vážený zákazník, v súčasnej dobe pracujeme na odstránení poruchy na platobnom systéme. Ak Vaša platba bola uhradená, bude spárovaná do 2 pracovných dní. Ďakujeme za pochopenie.

14.11.2011 - Medzinárodný správca Centrálneho registra dlžníkov sa rozhodol ukončiť prevádzku webovej križovatke na oficiálnej weby štátnej správy. V tejto veci dal technickému správcovi príkaz na odpredaj nadbytočných domén.

28.04.2011 - Loterijní společnost Sazka dluží věřitelům několik miliard korun. Pokud i vůči vám má některé závazky, a to i jen v řádech několika desítek korun, můžete pohledávky za Sazkou naposled ve čtvrtek (dnes) přihlásit. Pak už své peníze získáte jen stěží.

08.02.2011 - SAZKA se topí v dluzích. Její šéf Hušák bere 30 milionů ročně a má nedobitné sídlo za 60.000.000,-Kč na Menorce . Jaký na to máte názor? Více informací ZDE

13.12.2010 - Varování: ČESKÁ TELEVIZE je dle odborné veřejnosti mimo kontrolu ZDE ČLÁNKY Z MÉDIÍ

17.11.2010 - Registr pedofilů pro Českou republiku z důvodu perzekucí nebude! Tisková zpráva

06.11.2010 - Česká televize se dle významných osobností zcela vymknula kontrole. Podezření na mediální zneužívání ČT vůči politikům a firmám vrostlo o více jak 700% oproti roku 2009. ČT je již schopna upravovat politickou mapu a dle potřeb manipulovat s dobrým jménem oponentů. Více informací o ČT naleznete ZDE

11.10.2010 - Seznam čerpacích stanic v ČR s nevyhovujícím výsledkem za rok 2009!Seznam čerpacích stanic

21.09.2010 - Rudolf Vitkovič bol odvolaný z funkcie konateľa společnosti (správca registra CERD SR s.r.o.) - Centrányho registra dlžnikov SR.

Etika odpovědnosti

Obyčejnému člověku vždycky připadalo podivné, že někdo před vyšlapanou cestou a známými cíly dává přednost strmé a úzké stezce vedoucí do neznáma.

Na středních školách se učíme starou řeckou představu o typologii lidských povah. Řekové věřili, že člověk bude takový, jaký typ tekutiny v jeho těle převažuje. Pokud to bude krev (sanguis), vyroste ze mě sanguinik, pokud ve mně bude převažovat žluč (cholé) stane se ze mě cholerik, pokud černá žluč (melan cholé), bude mi souzeno být melancholikem a konečně když ve mě převládá sliz (phlegma), stanu se flegmatikem.
I když je tato galénovská typologie užitečná ještě i dnes, usmíváme se nad představou, že by moje povaha byla dopředu určena nějakou tělní tekutinou. Jedním z cílů naší přednášky bude předvést, že velmi podobné myšlenky, byť oblečeny do moderních vědeckých termínů používáme i dnes, s rizikem, že odpovědnost za své činy shazujeme v současnosti již ne na tělesné tekutiny, nýbrž jednou na nepodařenou výchovu a jindy zase na nepodařené geny.

Kdysi dávno v hlubinách rodu Homo bylo první svobodné rozhodnutí našeho předka možná ta chvíle, kdy se člověk stal člověkem, možná to byl první neumělý náčrtek na stěnu jeskyně, možná první nezištný dobrý skutek, možná chvíle, kdy onen tvor zaklonil hlavu a poprvé se podíval na hvězdy s nevyslovenou otázkou. Pokud by něco především mělo charakterizovat lidství, pak je to právě svoboda, otevřenost k etice, to že můžeme jednat ještě i jinak.
Svoboda ale nepřináší jen radost z toho, že mohu jednat jinak, nýbrž především riziko, že mohu jednat špatně. Jung velmi přesvědčivě ukazuje, že kdo se odvážil jednat odlišně, musel být nutně buď vtělený bůh nebo ďábel:

„A obyčejnému člověku vždycky připadalo podivné, že někdo před vyšlapanou cestou a známými cíly dává přednost strmé a úzké stezce vedoucí do neznáma. Proto se také vždycky mělo za to, že pokud takový člověk není šílený, jistě v něm sídlí démon nebo Bůh; neboť ten zázrak, že by to někdo mohl dělat jinak, než jak to lidstvo odedávna dělalo, se dal vysvětlit jen nadáním démonickou silou nebo božským duchem.“
(Jung, C.G., (1994) Duše moderního člověka. Atlantis, Brno. str. 60)

Dějiny lidstva pak můžeme vnímat jako dějiny ustavičné snahy svou svobodu deponovat na někoho jiného. Jedním z pokusů je řecká tragédie o Oidipovi. I když má tato tragédie mnoho rovin a poloh, jeden závěr z ní můžeme vyčíst velmi zřetelně: Oidipovi je předpovězeno, že zabije svého otce a ožení se s vlastní matkou. Oidipús tuto věštbu zná a celý život se jí snaží uniknout – aby na konci života zjistil, že poutník, kterého zabil v jakési dávné půtce, byl jeho otec a jeho stávající manželka Iokasté je zároveň jeho matkou. Poučení je zřejmé a svým způsobem úlevné, osudu nelze prchnout, vše o našem životě je již napsáno kdesi ve hvězdách. Slovanskou pohádkovou obdobou jsou sudičky, které u kolébky novorozenci předpoví, co jej čeká. Dějiny dvacátého století můžeme vnímat jako předávání svobody člověka do rukou kohosi druhého. „Přebírám veškerou odpovědnost“ říká Adolf Hitler a jeho podřízení budou po válce jen krčit rameny a poukazovat na to, že jen plnili rozkazy. Na konci dvacátého století pak symptomaticky přichází věk sekt a extremistických politických stran. Něco spolu mají společné: postavu vůdce, který oznámí co je černé a co je bílé, co se musí dělat a co naopak nesmí. Sekty i extremistické politické strany mají odpovědi na všechny otázky, nabízí přímočará řešení a především – nabízí úlevné převzetí odpovědnosti. Zdá se, že mnoho z nás na takováto jednoduchá řešení slyší.

Křesťanství bude naopak tvrdohlavě zdůrazňovat osobní odpovědnost každého za svůj život. Možná to je jeden z důvodů, proč v Evropě nikdy nevznikl kastovní systém známý z Indie. Vždy, když k němu Evropa směřovala a vymezila krále, šlechtu nebo kněžstvo, povstal nějaký jurodivý potulný kazatel, který králům připomněl, že při posledním soudu budou stát před Bohem chudí a nazí stejně jako poslední žebrák.
Z tohoto důvodu judaismus ani křesťanství nezná instituci duchovního vůdcovství, neboť moji konečnou odpovědnost za mě nemůže nikdo a nic převzít, ani jiný člověk, ani jakákoli instituce. Spíše bychom měli když už mluvit o duchovním doprovázení, kdy mi někdo zkušenější může nabídnout rady, které mohu, nebo nemusím naplnit. Konečná, definitivní odpovědnost leží vždy na mně.

Postoj oběti je možná tím nejstarším lidským pokušením. V novinách se lze dočíst, že polovina českých občanů trpících nadváhou viní USA, že svět zaplavila hamburgery (www.idnes.cz 11/01/2010), odsouzení násilníci poukazují buď na své špatné geny, nebo na společnost, která je nenaučila úctě k druhým lidem. V konečném výsledku však nikdo za nic nemůže (VIZ i text „Společenstvo obětí“ na tomto blogu).

Jeden ze zakladatelů behaviorismu John Watson píše ve velmi často citovaném textu

„. . .dejte mi tucet zdravých dětí a možnost je vychovávat a zaručuji vám, že každého z nich, kterého náhodně vyberu, budu schopen vychovat do jakékoli profese chcete – doktora, právníka, umělce, obchodníka – a nebo, ano, žebráka či zloděje; to vše bez ohledu na jejich talenty, schopnosti, dovednosti či rasový původ jejich předků.“

Pokud by tomu takto bylo, byla by to skvělá zpráva pro všechny diktátory: člověk jako kus plastelíny, kterou mediální masáž, či výchova v nejširším slova smyslu může vymodelovat do podoby umělce nebo zloděje. Prostředí je všemocné, soudí behaviorismus a může si s člověkem dělat co chce. Pokud jsem se stal právníkem nebo bezdomovcem, nemohu za to ani tak já, jako ti, kteří mě vychovali.
Naštěstí se behaviorismus ukázal jako mylný a špatnou zprávou pro diktátory se stala zpráva, že člověk se nerodí jako tabula rasa, na kterou lze libovolně psát.

Poté přichází nástup moderní genetiky. Konradu Lorenzovi vděčíme za postřeh, že určité chování můžeme chápat podobně jako tělesný orgán, který vznikl přírodní selekcí. Evoluční psychologii pak za vědomí, že nejen hmotné struktury našeho těla, nýbrž i typy chování, myšlenky, lásky a žárlivosti jsou nějak kódovány geny. Pokud jsou neobvykle pohyblivé ruce člověka vzpomínkou na stromové doby, pocity závratí jsou možná vzpomínkou na tytéž doby. Náš nepochopitelný strach ze tmy, šelem a hadů je možná vzpomínkou na tytéž doby.

Odtud představa, že vše v našem chování je již dopředu nastaveno geny, a my s tím nemůžeme moc dělat. James Watson, nositel Nobelovy ceny a objevitel šroubovicové struktury DNA:

”Myslili jsme si, že náš osud je zapsán ve hvězdách. Nyní víme, že z velké části je zapsán v našich genech.“

Člověk je dnes chápán jako vehikl genů, které se pomocí těla chtějí co nejvíce namnožit; tělo samotné je pak vnímáno jako způsob, kterým DNA vytváří další DNA – a my můžeme svým činům toliko přihlížet jako bezmocní novináři. Obloukem se tak vracíme k oidipovské tragédii, a my, kteří jsme se ještě před chvílí smáli naivitě starých Řeků věřících v osud, bychom měli být opatrnější. Žurnalisté mluví o "genu zla" (Lidové noviny 07/11/2009), o tom, že „věda je na stopě genům ženské věrnosti“ (www.aktualne.cz 04/02/2007) etc. Z člověka se pak stává jakási nevinná oběť, hříčka přírody, která se sebou samým toho moc nemůže udělat.

Dnes se posmíváme frenologii 19. století, která z určitých rozměrů lebky chtěla vyvodit náchylnost ke kriminálnímu či jinému typu chování. Dnes činíme přesně totéž.

„Postoj oběti má svůj půvab: zjednává soucit, zajišťuje obdiv (a to se týká celých národů a kontinentů stejně jako jednotlivců). Ať už je naše situace jakkoli bídná, neobviňujme prosím nic a nikoho – dějiny, vládu, nadřízené, rasu, rodiče, měsíční fázi, dětství ani cvičení v čistotě. V okamžiku, kdy někoho nebo něco zatížíme vinou, zpochybníme tím také svou schopnost měnit se. Odpovědnost za život spočívá v opuštění postoje oběti, sebelítosti a věčného oplakávání sebe a svého neštěstí. Vytýkat vinu druhým znamená, že jsem ještě nepřijal plnou odpovědnost za svůj život.“
(Edvard Edinger: Já a archetyp)


Předneseno v srpnu 2010 v Kroměříži, zkráceno.



Vrátiť sa späť

Autor: Marek Vácha


CERD len sprostredkováva spravodajské informácie na svojom internetovom portály.
CERD nezodpovedá za obsah a správnosť článkov a žiadnym spôsobom nezasahuje do ich obsahu.