Prihlásenie
Užívateľ:
Heslo:
Heslo?

Aktuality

28.07.2010 - Za půl roku v tuzemsku vzniklo přes 12 644 firem. Centrální registr dlužníků však upozorňuje, že řada firem vzniká po firmách, které jsou předlužené. Stejní majitelé předlužených firem tak začínají s čistým štítem s firmou novou a věřitelům mizí šance na uspokojení pohledávek. Většina firem v ČR zanedbává prevenci a nekontroluje včas své obchodní partnery. Jejich škody pak jsou někdy i do miliónů.

27.07.2010 - TV NOVA a Asociace na ochranu spotřebitelů opakovaně varují před vymahací společností DEREDES (uhrazeno.cz a registr-dluzniku.cz). Fiktivní dlužníci a Falešní exekutoři a reference

15.07.2010 - Výroční zpráva Bezpečnostní informační služby za rok 2009, strana 13, ... "Do regionální i celostátní politiky pronikají osoby s kontroverzní minulostí s cílem uplatnit své soukromé nebo podnikatelské zájmy. Na počátku infiltrace je zpravidla významný sponzoring konkrétního volebního uskupení a prosazení jeho lídru do orgánu samosprávy." ...

15.07.2010 - Centrální registr dlužníků ČR zveřejnil přímé vazby agentů STB na náměstka MVČR Michala Moroze, který je dále napojen na silné podnikatelské lobby bezpečnostního a bankovního sektoru. ZDE

14.07.2010 - UPOZORNENIE! Upozorňujeme ctených klientov registra dlznikov, že platby poštovou poukážkou nie je možné spárovať ON-LINE. Doporučujeme platby prevodom cez bankový účet.

 

Spravodajstvo - 5 najnovších príspevkov

Spravodajca CERD (korupcia, politika a iné zaujímavosti) - viac článkov TU

23.07.2010 - Po justiční mafii tu máme mafii bezpečnostní agentury / korupčné témy

Dost dobře jsem nechápal důvody, které vedly některé lidi, které posléze soud oficiálně potvrdil jako tzv. Justiční mafii, k tomu, že žalovali bývalou nejvyšší státní zástupkyni a stínovou ministryni spravedlnosti Marii Benešovou pro její výrok o mafii v justici. Platí staré anglické přísloví, že vypadá-li něco jako kachna a vydává to zvuky jako kachna, tak to asi bude kachna.

Pavel Němec i Renata Vesecká jsou všechno možné, jen ne hloupí lidé. Tím, že tuto žalobu podali, si podepsali veřejný rozsudek smrti.

Podobně na mne působí krok bezpečnostní agentury Věcí veřejných ABL, která hrozí žalobou stávajícímu šéfovi ČSSD Bohuslavu Sobotkovi za jeho výrok, že příliv zaměstnanců bezpečnostní agentury ABL na ministerstva je neblahým signálem o bezprecedentním prorůstání soukromé a veřejné sféry. Kdyby firma ABL byla například společností, jejíž náplní je obchod se zeleninou, asi by někdo možná namítal střet zájmu, kdyby prosazovali svého kandidáta na post ministra zemědělství, popřípadě na post ministra průmyslu, který má pod svojí gescí Českou obchodní inspekci.

Oni však obsadili resorty, kde je střet zájmů naprosto zřejmý (ministerstvo vnitra), navíc ABL nabízí služby ostrahy, které si najímají ministerstva a podřízené složky napříč resorty. Pokud ABL oželí zakázky od resortu VV, jak někdo zaručí, že si to nevynahradí na jiných úřadech a jejich podřízených organizacích? Fakt, že ministři VV předali či předají podíly ve firmách svým příbuzným, toto podezření jen zesiluje. Proč je rovnou neprodají a z podnikání se nestáhnou? Bohužel, bude platit staré české „co je doma, to se počítá“, anebo ještě lépe „kdo neokrádá stát, okrádá svoji rodinu“.

Podezření je o to silnější, že ve vnitrofiremním časopise ABL z ledna tohoto roku pan ministr a majitel Věcí veřejných pan Bárta ujišťoval své zaměstnance, že jde do politiky proto, aby zajistil státní zakázky pro jeho firmu.

Ze všech těchto důvodů stojím za Bohuslavem Sobotkou a přidávám se k jeho úsilí bránit této „italské cestě" české politiky.

Ano, pane Bárto a Johne, po justiční mafii vznikla mafie nová, bezpečnostní.

CERD sprostredkováva spravodajské informácie na svojom internetovom portálu.
CERD nezodpovedá za obsah a správnosť článkov a v žiadnom prípade nezasahuje do ich znenia.

22.07.2010 - Jak vidí mediální experti a novináři českou žurnalistiku? Žádná sláva, ale taky ne úplný výbuch. / politické témy

V uplynulém akademickém roce mě oslovili kolegové z University of Essex, jestli bych se nechtěla účastnit výzkumu, který se týká vztahu politiky a médií. Obrátili se takto na lidi z akademického i novinářského prostředí v celé Evropské unii, a jak jsem se později dozvěděla, Česká republika patřila z hlediska odezvy k nejproblematičtějším, což málokoho, kdo se kdy pokoušel o nějaký mediální výzkum s přáním zapojit lidi z branže, překvapí. Všichni jsou příliš „busy“, tady ještě navíc u mnohých údajně (stále!) hrála roli nedostatečná znalost angličtiny. Přesto se nakonec podařilo nasbírat o České republice některá docela zajímavá data, která byla aktuálně prezentována.

Většina odpovědí se zařazovala v dotazníku do škály 0 – 10, s tím, že nula byla nejméně pravdivá odpověď a v případě udělení desítky mělo tvrzení maximálně „sedět“. První část výzkumu se soustředila na vliv médií v politických otázkách na publikum a možnosti čtenářů, diváků a posluchačů, dostat se k co nejkomplexnějším informacím. Tvrzení, že publikum najde ve zpravodajských médiích dost do hloubky jdoucích článků a podrobných analýz získalo od respondentů průměrné hodnocení 4,23. Návrh odpovědi, že tomu je tak proto, že výrobní náklady takových materiálů jsou příliš vysoké, proto nejsou média sto je ve větší míře produkovat, získalo v průměru 5,92. Nejhůře dopadly televizní stanice, které u otázky, zda prezentují dostatek analýz a informací nutných k utvoření názoru na věc, dosáhly průměru 1,80.

Nejvyšší průměrné hodnocení v této sekci (6,62) měla informace, že: „Zpravodajská média mají významný vliv na to, o čem politici diskutují, díky tomu, že jsou schopna přitáhnout pozornost veřejnosti k určitému problému.“ V tomto případě udělili oslovení dokonce i nejvyšší známku, tedy 10. Druhé tvrzení, ve kterém byla upotřebena desítka a jež mělo druhé nejvyšší hodnocení (6,00), bylo: „Politici, lidé z byznysu a zájmové skupiny ovlivňují to, o čem zpravodajské média informují, prostřednictvím nátlaku a úplatků pro jednotlivé novináře.“ Nad touto odpovědí je možné diskutovat, co přesně znamená úplatek a nátlak, někteří lidé totiž rozumí úplatkem už například poskytnutí exkluzivní informace a naopak nátlakem pohrůžku jejím neposkytnutím, eventuálně posunutím ji jinému novináři či médiu. Jiní za úplatek považují pouze peníze a za nátlak hrozbu profesní či osobní likvidací.

V rovině pestrosti mediální nabídky oslovení respondenti nepovažují za příliš významný vliv většiny online médií na rozšíření nabídky informací nebo zkvalitnění zpravodajství. Za v průměru ne zcela dostatečnou (4,64) považují také reprezentaci větší části informací z veřejného diskurzu ve zpravodajských médiích. Podle většiny oslovených navíc není prakticky žádný rozdíl v prezentaci textů jednotlivými médii a většina z nich údajně publikuje nebo vysílá prakticky totéž. Postrádají především investigativní novinařinu (2,10) a kvalitní informace o zahraničních událostech (průměrné hodnocení 2,40). Naopak vysoké hodnocení získala média za soustředění se převážně na senzační aspekty kauz (8,00).

Relativně dobře vychází ze srovnání s komerčními kolegyněmi veřejnoprávní televize, která se podle respondentů více soustředí na politická témata (8,44), menšinová témata a kulturu (8,11), či více hloubkové informace o politických kauzách a věcech veřejného zájmu (8,00).

Co se týče vlivu politiky na obsah, nejvíce ovlivněná je podle výzkumu Mladá fronta DNES (6,43), v závěsu s Právem (6,29) a Lidovými novinami (6,14). Oproti tomu nejmenší vliv na prezentaci událostí mají dle výsledků politici u Blesku (2,71). Nejvyšší vliv vlastníka na obsah vidí odpovídající u Práva (průměr hodnocení 6,00), s tím, že v nabídce byly pouze Mladá fronta DNES, Právo, Lidové noviny, Blesk, Česká televize (tam je otázka vlastníka dost komplikovaná – všichni občané?), TV Nova a TV Prima. Jako médium, které z tohoto výběru poskytuje nejvíc informací založených na faktech a hlasech důvěryhodných odborníků, vyšla nejlépe ČT (6,33) a nejhůře Blesk (1,89). Totéž platí o poskytování největšího prostoru pro různé názory v politických diskusích, jen s jinými čísly – u ČT to bylo 5,67 a u Blesku 1,78.

Jak je z výsledků vidět, není mínění lidí „zevnitř“ i „zvenčí“ o naší profesi nijak zvlášť oslnivé, na druhé straně podobné výsledky se dostavily i v jiných zemích, ke kterým rádi vzhlížíme jako k určitému ideálu, tedy na západ od nás. A kritické výzkumy existují i k řadě jiných povolání, jen novináři jsou víc na očích. Navíc každý výzkum říká něco jiného podle spektra oslovených respondentů, dovedu si představit, že by mohly vyjít při jiné konstrukci vzorku i úplně jiné výsledky. Na druhé straně, část pravdy v těch výsledcích určitě je. Nicméně navrhuju spíš než začít si říkat – no jasně, to je přece zřejmé, ničemu nejde věřit, a tak podobně, jak bývá v naší zemi zvykem, bychom se měli zamyslet nad tím, co dělat jinak. A to nejenom my novináři, ale i ostatní lidé, protože řada z nás má tendenci některé věci přehlížet nebo pesimisticky rezignovat se slovy „já to přece nezměním“. Není to pravda. Máloco se dá tak regulovat nabídkou a poptávkou jako prodej zboží. A tím média jsou. Takže každý, kdo na nějaký konkrétní titul, stanici nebo web nadává, ale přitom je kupuje, nebo sleduje, má máslo na hlavě.

Zdroj veškerých informací v textu: Popescu, Marina, Jose Santana Pereira, and Tania Gosselin. 2010. "Expert Survey on European Media Systems." Data set. Colchester, UK: Department of Government, University of Essex.

P. S.: A pokud si chcete udělat mediální radost, zkuste někdy revue Kladno Záporno, ta stojí za čtení určitě.

CERD sprostredkováva spravodajské informácie na svojom internetovom portálu.
CERD nezodpovedá za obsah a správnosť článkov a v žiadnom prípade nezasahuje do ich znenia.

21.07.2010 - Levice stojí a padá s otázkou sociálního státu / politické témy

Demokratická levice, nejen u nás, má před sebou nesnadný úkol: musí odpovědět na otázku, jaké funkce, a v jakém rozsahu, má mít sociální stát v kontextu globální ekonomiky. Otázka sociálního státu je zásadní, protože právě obrana sociálního státu je tím, co stále výrazněji odlišuje demokratickou levici od neoliberální nebo konzervativní pravice.

Koncept sociálního státu, tak jak byl doposud praktikován, vznikl v době vrcholící industriální éry jako odpověď na sociální a ekonomické dislokace i nerovnosti působené trhem. Neprosadil se ovšem v globálním měřítku, nýbrž jen v nejvyspělejších západních, zejména západoevropských demokraciích.

Byl nejen produktem jistého typu vysoce vyspělé demokratické politiky v poměrně malém počtu národních států, ale také ekonomického bohatnutí těchto států, které kromě USA a později východoasijských „tygrů“ neměly skutečnou ekonomickou konkurenci. Sociální stát byl ovšem i odpovědí na politickou nestabilitu a katastrofy z první poloviny 20. století.

Tlak, pod kterým se koncept sociálního státu v poslední době ocitnul, souvisí úzce s procesem globalizace. Neoliberální a konzervativní ideologie, které požadují jeho výraznou redukci nebo dokonce demontáž, vycházejí z předpokladu, že je nutné se co nejpružněji přizpůsobit logice nové globální ekonomiky.

V té lze prý uspět jen za cenu zvýšené flexibility pracovního trhu, privatizace zbývajících veřejných statků a snižování nákladů na sociální stát. To vše je doplňováno jakousi ideovou nadstavbou „postmoderny“ a „post-industrialismu“, jež poukazuje k údajně rostoucímu individualismu, opírajícímu se o komunikační schopnosti, specifické dovednosti a neustále se proměňující osobní status.

Nechce-li demokratická levice, především sociální demokracie, tento ideový souboj prohrát, musí ukázat, co se skutečně změnilo, a jak se této změně přizpůsobit. Musí též definovat, co se ve skutečnosti nezměnilo, jen se tomu dávají nová jména.

Zde je několik tezí do diskuze.

Změnil se především globální kontext. V prostředí globálního trhu, který se oprostil od posledních překážek pádem bipolárního světa, začaly ekonomicky rychle růst země, které byly dříve pro Západ jen zdroji surovin či levné práce. Tyto země mají výraznou kompetitivní výhodu nejenom v podobě extrémně levné pracovní síly, ale i v tom v tom, že v nich vesměs koncept sociálního státu vůbec neexistuje, a to dokonce ani v „komunistické“ Číně.

Zatím nezodpovězené dilema stojí takto: musejí se vyspělé země těmto novým tygrům přizpůsobit v podobě odbourání „drahého“ sociálního státu, anebo si bohatnutí zemí, jako je Indie, Čína, Brazílie nebo Indonésie vynutí po dosažení určité ekonomické úrovně jejich sociální modernizaci, jež povede ke vzniku sociálních států i v těchto společnostech?

Je možné dosti přesvědčivě tvrdit, že ekonomické bohatnutí těchto zemí vyvolá eventuálně nutnost pojistit si politickou stabilitu, opírající se o nové střední třídy, vznikem různých forem sociálního státu. Ten si například po 2. světové válce vytvořilo i zbohatnuvší „nezápadní“ Japonsko.

Západ by tedy neměl zbrkle demontovat instituci, která se v závislosti na dosaženém ekonomickém rozvoji může jevit stejně „universální“ jako demokracie nebo lidská práva. Spíše jde o to, jak sociální stát reformovat tak, aby ho západní země mohly financovat i v novém mezinárodním prostředí, kde jsou jejich bohatství a ekonomický růst relativizovány novými ekonomickými aktéry.

Další podstatnou změnou, jež má přímé dopady na fungování sociálního státu, je vzrůstající tlak globálního kapitálu. Ten je mnohem mocnější než národní kapitál, na němž si západní společnosti vydobyly sociální stát ve 20. století.

Je vysoce pohyblivý, protože není vázán na národní hranice. Tlak na národní státy může ovšem vytvářet nejenom touto pohyblivostí, na níž poněkud toporné národní státy nedokážou vždy včas odpovědět, ale i schopností hledat si rychle a kreativně kompetitivní výhody—například v podobě přesunu do zemí, které nemají pevné regulační rámce nebo vysoké daňové zatížení a sociální odvody.

Je zcela v logice tohoto dravého globálního kapitálu odbourávat i ve vyspělých zemích omezení, která mu stojí v cestě: od údajně nadbytečných regulačních rámců, jež podvazují „neviditelnou ruku trhu“, až po „zbytečně“ vysoké daně nebo údajně rigidní pracovní trh. Jako ideové mluvčí si k tomu vybral zejména neoliberální pravici.

Demokratická levice si naopak musí odpovědět na otázku, které z těchto nároků globálního kapitálu jsou i v tomto měnícím se kontextu do jisté míry oprávněné, a které ústupky by byly, a to i „civilizačně“, krokem zpět.

Vyspělé země, což jsou shodou okolností právě ty, jež většinou mají sociální stát, nejsou jen bezmocnými loutkami v rukou globálního kapitálu. Nejenže většina nadnárodních firem formálně sídlí z dobrých důvodů právě v těchto zemích „vlády zákona“, ale globální kapitalismus bude na tyto země ještě dlouho spoléhat, pokud jde o inovace, vědecké objevy, nejkvalifikovanější manažéry a koneckonců i finanční instituce. To dává západním státům do rukou silné zbraně, pokud jde o možnost přivést globální kapitál pod politickou kontrolu.

Demokratická levice má velkou šanci převzít právě zde iniciativu. Zatímco je zcela přirozené, že v ideové rovině budou některé její odnože formulovat alternativy ke kapitalismu jako takovému (a budou v rámci kritiky sociálního státu „zleva“ dokonce tvrdit, že i on jen vyztužuje kapitalistické panství), jejím praktickým úkolem současnosti je reformovat „reálný kapitalismus“, působící stále více v globálním měřítku, v „kapitalismus s lidskou tváří“.

Jde tedy o to, aby se i globální kapitalismus co nejméně vymykal nárokům vyspělé politické demokracie, jež v sobě kloubí svobodu, rovnost a solidaritu.

Demokratická levice musí též najít nový jazyk ve vztahu k těm, které tradiční sociální stát doposud chránil. Střední třídy, aniž by si to zatím dostatečně uvědomovaly, se totiž ocitají pod rostoucí hrozbou „proletarizace“, pokud bude sociální stát výrazně oslaben. K nim přibývají velmi rychle „noví proletáři“ z rostoucího sektoru služeb—lidé pracující v turistickém ruchu, obchodních řetězcích, restauracích, zdravotnictví, servisních službách, nebo třeba i na nižších úrovních finančního sektoru.

Pravice byla schopna vnutit společnosti diskurz, v němž jsou zaměstnanci v těchto oblastech „postindustriální ekonomiky“ portrétováni jako „majitelé vlastních osudů“, kteří se kreativně přizpůsobují novým podmínkám, a i proto přijímají práci na zkrácené úvazky nebo dobu určitou. Ve skutečnosti jsou to ve vzrůstající míře jen noví proletáři--pěšáci v šachové hře globálního kapitálu, které lze snadno obětovat, včetně jejich lidské důstojnosti, pokud národní státy nebo nadnárodní evropský projekt neurčí pro tuto hru pevnější pravidla a nevystaví jí účinnou hráz.

Sociální stát je součástí této hráze. Národní státy nebo integrovaná Evropa mohou samozřejmě zvyšovat flexibilitu pracovního trhu a mohou zavádět různé reformy, aby vytvořily příznivé podmínky pro příchod či udržení globálního kapitálu. Nemohou se ale vzdát záchytné sociální sítě. Ba naopak, potřeba této sítě roste s tím, jak roste sociální a ekonomická zranitelnost lidí pracujících v prostředí globalizované ekonomiky.

Levice též musí najít způsob, jak veřejnosti vysvětlit, že požadavky pravice reprezentující kapitál na různé formy privatizace penzijních systémů nebo zdravotnictví nemusí být vždy jen údajně flexibilními řešeními, jimiž stát v podobě „outsourcingu“ některých svých aktivit na soukromý kapitál údajně vyhovuje požadavkům modernity. Jsou to velmi často také způsoby, jimiž se soukromý kapitál chce dostat k „měkkým penězům“, tedy k desítkám miliard z kapes daňových poplatníků, které musí občané odvést do pojišťovacích systémů tak jako tak.

V neposlední řadě si demokratická levice musí odpovědět na zcela zásadní otázku, jak se postavit k turbulencím působeným v globálním měřítku nadnárodními finančními institucemi. Její odpověď byla zatím poměrně automatizovaná: i neodpovědné finanční instituce je třeba zachraňovat s pomocí peněz daňových poplatníků, neboť by jinak mohl padnout celý globální systém. Zároveň se státními injekcemi do ekonomiky prý oživuje poptávka, jež znovu spustí ekonomický růst. Ten pak zaplatí dnešní dluhy.

Ve skutečnosti jsou jen pár let poté, co takto kolektivně „zachraňovaly“ mocné finanční instituce, západní státy vystaveny ze strany soukromého sektoru vyrůstajícímu tlaku, aby v podobě větší regulace nestály v cestě „neviditelné ruce trhu“ a aby se úsporami, především na sociálním státu, zbavily svého zadlužení, jakkoliv může být do určité míry právě i důsledkem sanování nezodpovědného soukromého sektoru. Jinak prý hrozí stání bankroty.

Zásadní otázkou pro levici v tomto kontextu je, zda by měla na tuto logiku, diktovanou globálním kapitálem, přistupovat, a nezaujmout odvážnější a kreativnější postoj.

Deník referendum, 20.7.2010

CERD sprostredkováva spravodajské informácie na svojom internetovom portálu.
CERD nezodpovedá za obsah a správnosť článkov a v žiadnom prípade nezasahuje do ich znenia.

21.07.2010 - Nejvyšší čas opustit první republiku / politické témy

Fakt, že na dnešním prvním věcném jednání nové vlády dojde i na téma imunity členů parlamentu, má výraznou symboliku. K rokování se schází vláda, jež se rozhodla být vládou nepříjemných zpráv a rozsáhlých škrtů. Ministři si uvědomují, že budou potřebovat širokou podporu veřejnosti a její pochopení. Proto musejí začít se změnami alespoň symbolicky sami u sebe dle staré dobré rady, že schody se vždy uklízejí odshora.

Téma imunity se pro tuto taktiku nabízí. Rozvětvená nedotknutelnost českých poslanců veřejnost dlouhodobě dráždí. V dnešní politice navíc nemá opodstatnění. Je historickým dozvukem traumat prvorepublikové politické elity, jejíž obavy pramenily z politického zatýkání oponentů během první světové války. Takovým situacím už dost dlouho nečelíme. Monarchistické rozměry ochrany zákonodárců naopak oslabují průhlednost a efektivitu dnešní politické moci.

Také ve srovnání s poměry v cizině vyvolává česká imunita údiv. Všechny parlamenty od Finska po Portugalsko nabízejí svým představitelům pouze ochranu výkonu jejich práce, pronesených názorů a působení na půdě parlamentu. Většina evropských států si sice ponechává i institut nepostižitelnosti poslanců, ten se však vztahuje jen na vybrané drobné přečiny a funguje spíše jako pojistka proti účelovým smyšleným obviněním. I tato garance však platí velmi omezeně jen na cestu do parlamentu, případně po dobu jeho zasedání. Existují i přísnější státy, například Nizozemsko, Španělsko, Švédsko či Velká Británie, kde jsou poslanci chráněni jen na parlamentní půdě a v souvislosti se svými názory a projevy.

Přežitost stávající podoby české imunity prokazují i sami ochraňovaní. Drtivá většina poslanců a senátorů se zákonné ochrany v případě přestupků či vyšetřování sama vzdala v obavě z nepříznivého mediálního ohlasu.

Ano, od vzniku českého státu jde už o třináctý pokus o změnu, jež pravidelně narážela na odpor Senátu. Nyní by se však situace mohla změnit. Senátoři budou pod tlakem blížících se voleb, řada z nich bude obhajovat mandát. Společnost je navíc dnes na chování politiků nebývale citlivá a podle toho bude také uzpůsobovat i svou ochotu podporovat je v nepopulárních krocích a v jejich kariérách. Právě tato souvislost se vzácně dotýká jak vládní koalice, tak opozice, jak vlády, tak i sněmovny a Senátu.

Pokud přes tuto příznivou konstelaci neuspěje ani třináctý pokus, pak celý český politický establishment velmi vážně hazarduje se svou budoucností. Příště se už téma omezení imunity může stát velmi účinným politickým beranidlem ryze populistického, či přímo extremistického politického proudu.

Komentář vyšel v deníku E15

CERD sprostredkováva spravodajské informácie na svojom internetovom portálu.
CERD nezodpovedá za obsah a správnosť článkov a v žiadnom prípade nezasahuje do ich znenia.

21.07.2010 - Velké politické retro a pamětnické vzpomínky / politické témy

Pochybuji o tom, že velké politické retro, kterým Česká televize vyplnila prázdninový výpadek Hyde parku na programu ČT24, může zaujmout někoho pod třicet let, pokud to není student historie, politologie nebo člověk s nadprůměrným zájmem o politiku a věci veřejné. Nám, dříve narozeným, však reprízy politických diskusních pořadů z posledních dvaceti let oživují vzpomínky na to, jakými cestami se ubírala polistopadová politika a televizní žurnalistika. Některé z nich jsem pokusil dát dohromady:

Vznik a počátek pořadu Co týden dal, který poprvé spatřil světlo světa 21. října 1990, dostatečně objasnil první díl retra. Od té chvíle se na jeho půdě odehrávaly mnohé důležité diskuse, při kterých se občan mohl seznamovat s nově vznikající politickou scénou, jejími protagonisty a programy. Tehdy se moderátor pořadu Otakar Černý proslavil otázkou o občanovi, která se dnes cituje ve znění "Co na to občan?", ale podle mého názoru měla častější podobu "Občan se ptá..."

Již tehdy se na pořad sesypala kritika, že preferuje jen některé strany a některé hosty. Dnešní redaktor ČT Bohumil Klepetko v roce 1992 ve své bakalářské práci Analýza pořadu Co týden dal zpracoval statistiku pozvaných hostů a jejich politické příslušnosti, která tato obvinění vyvracela. Došel však k zajímavému závěru, že procentní zastoupení politické příslušnosti pozvaných hostů téměř přesně odpovídá procentním výsledkům voleb z roku 1990, čímž se potvrdila známá pravda, že veřejnoprávní televize ve své politice - vědomě či nevědomky - reflektují aktuální rozložení politických sil. V daném případě však vznikaly některé odchylky dané tím, že Občanské fórum se mezitím rozdělilo na další strany, a že Vladimír Mečiar odmítal v pořadu V pravé poledne vystupovat a programově ho bojkotoval.

Když se zánikem federace 31. prosince 1992 skončila také federální Československá televize, pracovníci jejího zpravodajství a publicistiky se domnívali, že automaticky přejdou do České televize, která se stala jediným veřejnoprávním televizním vysílatelem nového státu. ČT se z ČST vyčlenila již rok předtím, 1. ledna 1992. Její zpravodajství na druhém národním programu ČT bylo do té doby chudým příbuzným elity federální ČST, kterou reprezentovala jména jako Ladislav Špaček, Milan Šíma, Jan Martinek nebo Otakar Černý. Jaké bylo jejich překvapení, když jim šéf zpravodajství ČT Petr Studenovský sdělil, že o většinu z nich nemá zájem.

Tak dočasně zanikl federální diskusní pořad Co týden dal, který ČT od ledna 1993 nahradila podobnou diskusí Debata, vedenou rozhlasovým redaktorem Vítem Dvořákem a bývalou tiskovou mluvčí vlády Naďou Petrovou. Ota Černý se však na obrazovku ČT brzy vrátil i se zavedenou značkou Co týden dal včetně Zuzany Bubílkové (ta však jen do října 1993), tentokráte však na druhém programu a v sobotu.

Mohl za to koncept alternativního zpravodajství vymyšlený poslanci novelou zákona, jež ukládala v zájmu plurality provozovat na okruhu určeném k privatizaci samostatné a nezávislé zpravodajství a publicistiku do doby, než vysílací síť převezme soukromý subjekt. Pro tento účel se vytvořila funkce intendanta zpravodajství, kterou vykonával Jan Štern.

Od února 1993 tedy na dvou programech ČT soutěžily dva podobné diskusní pořady, které Jan Štern doplnil ještě novinářským Duelem v neděli večer, ve kterém účinkovali Milan Šíma a Jan Martinek. Roční epizoda dvou konkurenčních zpravodajských redakcí v České televizi skončila v roce 1994, kdy na bývalých frekvencích federálního programu F1, z nichž Ivo Mathé dočasně udělal ČT2, začala vysílat televize Nova.

Studenovským vybraná dvojice moderátorů Debaty Dvořák/Petrová se příliš neosvědčila a tak byl Ota Černý i po definitivním zániku pořadu Co týden vzat na milost. V roce 1994 se stal hlavním moderátorem pořadu Debata a na tomto místě vydržel až do 12. dubna 1998.

Když v únoru 1994 začala vysílat televize Nova, zvolila vůči České televizi konfrontační strategii. Proti nedělní Debatě nasadila ve stejném čase od 13 hodin vlastní diskusní pořad „7 čili Sedm dní“ moderovaný Janem Vávrou. Jeho popularita brzy zastínila Debatu, proto se ČT rozhodla v červenci 1995 posunout vysílací čas Debaty ze 13 na 12 hodin, údajně aby se vyšlo vstříc divákovi, který měl mít šanci sledovat oba diskusní pořady.

Tento stav trval necelé tři roky do jara 1998, kdy nastoupil do ČT nový ředitel Jakub Puchalský a Debatu s Otou Černým vystřídal nový pořad V pravé poledne. Nova na tuto změnu bleskově zareagovala a od 10. května Sedmičku posunula rovněž na dvanáctou hodinu, a na tomto vysílacím čase vydržela až do svého historicky posledního vydání s Martinem Veselovským 2. července 2006.

Pořad V pravé poledne zahajoval 19.dubna 1998 moderátor Miroslav Dittrich, později ho však vystřídal Roman Prorok, který se nedávno objevil ve funkci tiskového mluvčího "úřednické" Fischerovy vlády. Pořad V pravé poledne skončil 30. července 2000 poté, co 5. června Jiří Hodač, ředitelem Dušanem Chmelíčkem jmenovaný do funkce šéfa zpravodajství, Proroka z moderování pořadu odvolal a nahradil ho Antonínem Zelenkou. Krátce nato Hodač své čtyřměsíční šéfování televizního zpravodajství ukončil se zdůvodněním, že nemá pro své reformy dostatečnou podporu ředitele Chmelíčka, aby se v prosinci 2000 vrátil jako krátkodobý generální ředitel, což odstartovalo známou televizní krizi.

Pořad V pravé poledne nahradil od září 2000 nový formát Naostro s moderátorem Milanem Šímou. Tady mé vzpomínky končí. Ale kdo by měl zájem sledovat historii televizních politických debat po tomto roce, mohu mu doporučit výbornou bakalářskou práci dnešního redaktora HN Petra Vaška s názvem: Proměny politických diskusních pořadů ČT v letech 1998-2005.

P.S. Pořady s názvem Karanténa nebyly pravidelnou součástí vysílacího schématu ČT, šlo o speciální předvolební formát ČT vysílaný před volbami v roce 1996. Každé pondělí od března do května ve 22 hodin dva publicisté (Ladislav Doležal, Petr Studenovský) vyzpovídali devět předsedů politických stran v pořadí: Hromádková, Dienstbier, Ortman, Sládek, Kalvoda, Grebeníček, Lux, Zeman, Klaus. Celý cyklus završila 13. května Karanténa s Václavem Havlem.

CERD sprostredkováva spravodajské informácie na svojom internetovom portálu.
CERD nezodpovedá za obsah a správnosť článkov a v žiadnom prípade nezasahuje do ich znenia.